Jana Bláhová

Septima A

James Joyce a jeho vliv na světovou literaturu

Motto: „Nedělil se na Joyce osobního a nadosobního, domácího a veřejného, člověka a autora.“

© Zdeněk Urbánek

James Augustine Aloysius Joyce se narodil 2.2.1882 v Rathgaru, na předměstí Dublinu, jako první z deseti dětí. Otcem byl John Stanislaus Joyce a matkou Mary Jane pocházející z přísně katolické rodiny. Jamesův bratr Stanislaus mu byl po všechny časy nejblíže, prožil s ním několik let v cizině a napsal důležité paměti. James byl křehké konstituce, měl úhledný zjev a byl obdařen mimořádnou inteligencí. Byl velice nadaný, obzvláště na jazyky, takže ho rodiče nechali studovat na jezuitských školách, kde se začalo projevovat jeho literární nadání. Také zde získal proslulý nezničitelný trénink výtečného jezuitského školství.

Později se na dublinské University College, středisku krátkého, ale skvělého rozkvětu katolické literární tradice. V jeho čele stály známé osobnosti (původním rektorem byl kardinál Newman). James se věnoval moderní filologii a ač si rodina přála, aby byl knězem, zabýval se zejména modeními jazyky jako italštinou, francouzštinou a nemčinou. To jen zesilovalo jeho zaujetí estetikou a soudobou evropskou literaturou. Poté, co se seznámil s dramatickým dílem Henrika Ibsena, přibral ještě norštinu, aby mohl číst jeho hry v originále. Ve stejné době psal také první vlastní básně a prozaické črty, přičemž mnohé z těchto mladických nápadů (které označoval jako epifamie) později zakomponoval do svých vrcholných děl. Vedle Ibsena, zpochybnujícího hodnoty měšťáckého světa, měli na autorův literární vývoj silný vliv rovněž křesťanští myslitelé (od Tomáše Akvinského po Joachima da Fiora či Jana z Křiže), s nimiž se zevrubně seznámil právě na katolických školách. Ne, že by se ztotožňoval s jejich světonázorem, spíše naopak. Ale z jejich dogmatiky převzal mnohé motivy do vlastní literarní estetiky charakteristické tím, že dbá především na dokonale promyšlenou strukturu a ve středu vesmíru vidí logos, tedy slovo.

Martin Hilský říká: "Slovo tvoří v Joyceove próze skutečnost a Joyce tak částečně navrací slovům jejich někdejší magické významy“

Zdaleka nejvíce však spisovatele oslovily myšlenky renesančního filosofa Giordana Bruna, jenž ho inspiroval především kritickým postojem k jakékoli autoritě, především naboženské, filozofické či vědecké. Z anglické literatury je pak nutno připomenout vliv Lawrence Sterna, autora prvního experimentálního románu a básníka Williama Blakea, jehož Snoubení nebe a pekla (The Marriage of Heaven and Hell, 1790) bylo jednou z nejoblíbenějších Joyceových knih.

V roce 1902 odjel Joyce do Paříže, kde začal studovat medicínu, ale po několika přednáškách tento obor vzdal, aby se místo nadějné kariéry lékaře vydal na nelehkou, strastiplnou dráhu spisovatele. Soustavně sice ještě nepsal, ale s plným nasazením se věnoval samostudiu a tu a tam publikoval několik literárních kritik. O rok později se nakrátko vrátil do Dublinu, aby zde navšťívil umírajíci matku. Během pobytu vyvrcholil jeho konflikt s rodinou, poté, co se odmítl účastnit společné modlitby za matčinu spásu (tento konflikt se ostatně promítá i v první kapitole autora vrcholného díla Oddyseus). V Irsku zůstal více než rok, přičemž vystřídal několik zaměstnání a bydlel na různých adresách, zkrátka se všelijak potloukal životem. Nejdůležitější však je, že začal psát naturalistický román Štěpán Hrdina (Stephen Hero), první pokus o zachycení traumatizujících zkušeností z dětství a mládí. Dílo ovšem nedokončil a raději se pustil do psaní povídek, díky nimž později získal určité literární jméno.

Zřejmě nejpamátnějším dnem Joyceova života byl 16. červen 1904, kdy potkal Noru Barnacleovou (1884-1951), prostou dívku z irského venkova, která pracovala jako pokojská v jednom dublinském hotelu. Tento den spisovatel později zvěčnil v románu Oddyseus a 16. července vstoupil do literární historie pod názvem Bloomsday. Nora Barnacleová, která nikdy nepochopila autorovu vášeň k literatuře, se stala jeho celoživotní družkou. Aby Joyce dovršil svou vzpouru proti irské společnosti a církvi, odmítl oficiální sňatek a odjel spolu s Norou na evropský kontinent - nejprve do Paříže a pak do Terstu, kde se uchytil jako učitel angličtiny.

Joyce hodlá trvale žít v cizině a do deseti let slibuje velkou knihu. Jako pamflet publikuje báseň Inkvizice (The Holly Office). Po krátkém pobytu se na čas usadí v Pole, kde učí anglicky v Berlitzově jazykové škole. Jamesovi a Noře se narodil syn Giorgio a o něco později i dcera Lucia Anna (později trpěla nevyléčitelnou duševní chorobou a musela být v ústavu a stala se trvalou trýzní Joyceových posledních let). K idylickému manželství však měli hodne daleko: Joyce pil a byl údajně posedlý jinými ženami. Důležité však je, že nadále psal, zejména pak povídky. První knížkou, kterou vydal, byla sbírka šestatřiceti lyrických básní nazvaná Komorní hudba (Chamber music, 1907). Některé verše této sbírky byly později zhudebněny, např. Sydem Barretem ci Samuelem Barberem. Pro tyto lyrické básně je pro Joyce typické převládání sluchových vjemů nad zrakovými. Během tohoto období se Joyce pokusil dvakrát vrátit do Dublinu, který stejnou měrou miloval i nenáviděl. Poprvé zde začal provozovat biograf, který ovšem záhy zkrachoval a Joyce po špatných zkušenostech se svými krajany se raději vrátil do Terstu. Podruhé v roce 1912, přijel, aby popohnal vydání povídek u jednoho nakladatele, ale i tato snaha se rozplynula. Povídky se totiž majiteli vydavatelství zdály přílis odvážné a urážející, obzvláště v době, kdy jedinou četbou, která se v Irsku vydávala, byly knihy opěvující stále dokola slavnou keltskou minulost.

První sbírka povídek s názvem Dubliňané vychází po delším zdráhání nakladatelů r.1914. Zde Joyce popisuje své rodné město jako „špinavoučký Dublin“ – s láskou na něj vzpomíná, ale vidí i do všech kalných zákoutí a do domovů obchodníčků a malých podnikavců ovládaných mamonem a nekompromisním katolictvím. Dalo by se říci, že Joyce je anglickým průkopníkem nového způsobu vyjadřování pocitů – proudu vědomí. Tuto techniku použil v autobiografickém románu Portrét umělce v jinošských letech (1916) – mladý spisovatel Štěpán Dedalus musí opustit Irsko, aby mohl žít volně a bez zábran tvořit (podoba s antickým Daidalem).

Metoda Joyceova psaní. Například forma Odyssea je naprosto různorodá. Nejčastěji se objevují vnitřní monology, někdy jen v jednočlenných větách, nebo úplně zbavené interpunkce, úvahy, představy, asociace, otázky a odpovědi, v jedné epizodě i divadelní scénář. Erforma se střídá s ichformou – náhlé přechody, v desáté epizodě se dokonce děj odehrává na několika místech najednou, bez jakéhokoli upozornění se najednou objeví neočekáváná postava, pak je její příběh přerušen a po čase se k ní opět vrací.
Jazyk většinou charakterizuje prostředí, ve kterém se postavy nacházejí, ale i postavy samotné. Joyce si velice často hraje se slovy, vytváří svá vlastní, slovní hříčky, kalambúry, kontrasty, které se však navzájem nevylučují, to vše je ale hlavně záležitost překladu - Aloys Skoumal 1976. Například celá epizoda Sirény je prostoupena zvukomalebnými slovy, citoslovci, klade důraz na hudebnost a pocity ze slov. Často se pro ucelení dojmu snaží zapůsobit na všechny smysly. Někdy pro sdělení úplně prostých skutečností používá schválně složitých kombinací. Dále zde nalezneme cizojazyčné citáty (někdy schválně zkomolené) a citáty z klasických i současných autorů, většinou poznáme, jaký k nim měl Joyce vztah (např. Shakespeare – asi se jej snažil pochopit, ale zároveň shazoval jeho kult a uvažoval o něm jako o normálním člověku).

Kniha je rozdělena do osmnácti epizod odpovídajícím zpěvům Homérovy Odysseie. Tato kompozice pomáhá nalézat na základě příběhů z Odysseie souvislosti v jednání Joycových postav. Dalším záchytným bodem pro čtenáře jsou krátká načrtnutí každé epizody, jež sice Joyce do knihy nechtěl pojmout, vydavatelé je tam však zařadili pro snazší orientaci v tak různorodém textu. Třetím význačným rysem je občasné opakování motivů (jako u Homéra).

Dalším příkladem je Joyceovo poslední dílo Plačky nad Finneganem – proud snů, asociací, opět zpestřený slovními hříčkami a v lecčems navazující na Odyssea. Joyce už zcela vypustil gramatiku, míchá dohromady vícejazyčná slova, postavy se v jednom dlouhém snu různě proměňují a nad vším převládá pocit chaosu až groteskna.
James Joyce je zvláštní kapitolou, naprosto ojedinělým zjevem, který sice vychází ze stejné tradice, avšak svým vlastním dílem dokázal tuto tradici v mnohém přetvořit, takže každý autor přicházející po něm je okamžitě konfrontován s jeho monumentálním odkazem.

Stručný přehled života a díla:

Irský prozaik a básník píšící anglicky, patrně největší spisovatel 20. století. Narodil se v Dublinu. Jeho experimenální prozaické dílo otevřelo nové možnosti rozvoje literárním průnikem do lidského podvědomí (tzv. "technikou proudu vědomí"), uchopením poetické logiky mýtu jako síly narušující racionalitu dějin i příčinnou výstavbu románového děje a rozehráním tvůrčích možností jazyka (sám jich ovládal více než deset).

Po studiích na jezuitských školách a na dublinské katolické univerzitě učil na jazykové škole v istrijské Pule, později přednášel o Williamu Shakespearovi a jeho 'Hamletovi' na univerzitě v italském Terstu. Literárně debutoval sbírkou lyrických básní, těžící z renesanční a barokní symboliky ale zárověň exponující v jednoduchém milostném příběhu lyrického hrdiny budoucí témata zrady, žárlivosti a masochismu.

V následném souboru povídek vytvořil z nahodile vybraných osudů obyvatel irské metropole univerzální podobenství lidského a společenského života, zárověň však ukázal na hlubokou krizi irského národního vědomí a na nemožnost vybudovat kontinuitu mezi tradicí a přítomností, jednotlivcem a společností, národem a světem. V autobiografickém románu vysvětlil mj. svůj experimentální přístup k jazyku i pojetí básnické vize (tzv. "epifanii").

V roce 1902 odešel do Paříže, aby zbytek života strávil v exilu (rodné Irsko navštěvoval pouze sporadicky). Během první světové války žil v Curychu, kde napsal své jediné drama a kde pracoval na svém největším románu, spojujícím antický příběh a vylíčení jednoho červnového dublinského dne roku 1904. V jeho poslední významné próze, založené na lidové baladě, připomínají hlavní postavy archetypy (pravzory). Jsou součástí univerzálního mýtu, který díky jazykové hře zahrnuje v kruhovém pohybu vývoj všech jazyků a kultur.

Joyce se sice prosadil zejména jako tvůrce mytologicko-filosofických symbolistních románů, dovádějících k dokonalosti metodu vnitřního monologu, ale cizí mu rozhodně nebyl ani naturalismus a surrealismus. Velký vliv na něj měli Tomáš Akvinský a Giordano Bruno. Celý život trpěl vážnou oční chorobou a většinu života strávil na pokraji chudoby. Zemřel ve švýcarském Curychu.

· A First Draft Version Of Finnegans Wake, 1963

· Collected Poems, 1936

· Dubliňané (Dubliners), 1914

· Giacomo Joyce, 1968

· Komorní hudba (Chamber Music), 1907

· Livia Prulabella: The Making Of A Chapter, 1960

· Odysseus (Ulysses), 1922

· Oplakávání Finnegana/Plačky za Finneganem/Anna Livia Plurabella (Finnegans Wake), 1939

· Poems Pennyeach, 1927

· Portrét umělce v jinošských letech/Portrét umělce jako mladého muže (A Portrait Of The Artist As A Young Man/Jugendbildnis), 1916

· Selected Letters Of James Joyce, 1975

· Štěpán hrdina (Stephen Hero), 1944

· The Critical Writings, 1959

· The Essential James Joyce, 1948

· The James Joyce Archives, 1977-80 (63 dílů)

· The Letters Of James Joyce, 1957-66 (3 díly)

· The Portable James Joyce, 1947

· Ulysses: A Reader's Edition, 1997

· Vyhnanci (The Exiles), 1918

Prameny:

Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů, Libri, Praha 1996

J. Joyce, Odysseus, Argo, 1999
Z. Stříbrný, Dějiny anglické literatury, Academia Praha, 1987

J. Joyce, Dubliners, Argo, 1999