BOHUSLAV REYNEK

- básník samoty a kontemplace -

 

 

Každému, kdo přichází do Petrkova, malé vesnice u Havlíčkova Brodu, musí už zdaleka padnout do očí věž s hodinami na samém vrcholu svažité obce a vedle ní malé moře stromových korun, na jehož dně má své místo rozlehlý statek. Stačí pouze projít i za jasného dne jeho ztemnělou chodbou a ocitneme se v až snově neskutečné zahradě. Půvab nikým neudržovaných a nepěstěných zákoutí umocňuje pohled na polorozpadlý altán, zcela ukrytý mezi stromy, připomínající křehce plachou postavu básníka, který za drátěnými obroučkami brýlí viděl tento svůj svět jako předobraz ráje, k němuž strastiplně putoval.

V tomto prostředí se 31. května 1892 narodil a prožil převážnou část svého života básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek. Jako jediné dítě svých rodičů byl předurčen k převzetí rodového statku, a proto po studiích na jihlavské reálce, kde roku 1900 maturoval, odešel do Prahy na ČVUT, aby jako budoucí inženýr pozvedl hospodářskou úroveň statku. Po skončení prvního semestru svá vysokoškolská studia pro absolutní nezájem ukončil a vrátil se zpět do Petrkova. A právě v této době, kdy jeho první rozběh na určené životní dráze skončil nezdarem, se zrodil Reynek-umělec, odjíždějící do Francie /1911/, aby v této zemi zaslíbené umění našel rodný list pro své celoživotní umělecké úsilí. Po návratu domů začal psát verše a malovat, ale klíčovým rokem jeho tvůrčího sebenalézání se stal rok 1914. Reynkovi totiž vycházejí v symbolistně dekadentní Moderní revue první verše a seznamuje se s Josefem Florianem, vydavatelem přísně křesťanského Dobrého díla ve Staré Říši na Moravě a jednou z nejpozoruhodnějších osobností českého kulturního spektra, jenž významně zapůsobil na Reynkovo definitivní umělecké sebepoznání. Když mu Reynek poslal ukázky svých překladů, navázalo se spojení, které mělo trvat a vytrvat dlouhá desetiletí - spolupráce mezi Reynkem a Florianem záhy přešla v přátelství. Živilo se pokorou, která pomáhala přenášet se přes nedorozumnění a obtíže, jimž se společná cesta tak vyhraněných osobností nemohla vyhnout. Reynek si nepřestával vážit Florianovy intuice i vědění ve věcech literatury a umění. Rozhovory s Josefem Florianem vedené nad knihami i nad obrázky drženými proti světlu, o jejichž obsahu si dodnes můžeme udělat určitou představu, protože často pokračovaly v dopisech, jež si oba přátelé pravidelně vyměňovali, se pro Reynka staly mimo jiné i popudem k tomu, aby se sám začal věnovat vydavatelské činnosti.

Po 29. prosinci 1941, datu Florianovy smrti, kdy proti Reynkovu mlčení stanulo definitivní utichnutí Florianových rad, úsudků i odsudků, přeneslo se přátelství obou mužů přes předěl času, aby trvalo smrti navzdory:

 

JOSEF FLORIAN UMÍRÁ

 

Kostlivá klika neděsí,

když růžencem ji ovinu.

Za večernicí, za lesy

se vydám v zimní krajinu.

 

Rmen pod sněhem snad vzpomíná,

zve k rozcestí hloh Božích muk:

zda zavolá mne Kladina,

Jechovec nebo Nepomuk?

 

Mřeli tu naši přede mnou,

kterému přijdu na stopu?

Pěšinou půjdu tajemnou,

v pustině poklad vykopu.

 

Kyne mi závěj za branou,

vábí – a věčnost nejvíce.

V mé bílé jizbě zůstanou zamčeny krásy truhlice.

 

Už první Reynkovy verše z let 1912 – 18, obsažené ve sbírkách Žízně /1921/ a Smutek země /1924/, svědčí o tom, že se v české poezii objevil originální a nevšední básnický talent. Reynkův zápas o vlastní básnický výraz však nebyl lehký. Reynkova poezie se musela vyrovnat s fascinující velikostí Březinovou; o jeho vlivu nesporně svědčí značná hymničnost mnoha Reynkova raných veršů. Tento impuls však nebyl pro vývoj jeho básnické osobnosti určující. Mnohem podstatnější vliv – pomineme-li přirozeně jeho pevné zakotvení v křesťanské víře – mělo životní spojení s vesnickou realitou a také setkání s dílem francouzského básníka Francise Jammese, jenž byl i prvním autorem, kterého Reynek přeložil. Jammesovské okouzlení přírodou přímo souznělo s Reynkovou neustálou touhou po životě v čistotě a harmonii. Naivita této touhy je nejpodstatnějším tématem prvních dvou básnických sbírek, které nejsou ničím jiným než hledáním ráje, jehož citovým emblémem je dětství, a vírou v Boha jako jediné a neotřesitelné životní jistotě; „Bože, pust mne k teplu; bojím se zimy“.

Nový básnický pohled se u Reynka objevil v souvislosti s poválečným rozpadem tradičních evropských duchovních hodnot i díky inspirativnímu působení expresionistické tvorby, zejména v díle Georga Trakla. Dokládají to obě Reynkovy knihy básní v próze Rybí šupiny /1922/ a Had na sněhu /1924/, v nichž se básníkovy představy o člověku a světě výrazně proměnily. Idylické sny o ráji, otevírané klíčem dětské nevinnosti, jsou definitivně dosněny; „ráj je zachmuřen a zachumelen“. Hřích zastřel obraz ráje a svět se rázem změnil v předsíň pekla – taková byla základní změna zorného úhlu Reynkova.

Expresionistickými vizemi rozkladu a zániku je ještě silně ovlivněna básnická sbírka Rty a zuby /1925/, jíž se vlastně Reynkovo první velké tvůrčí období uzavírá. Představuje jednu z nejosobitějších hodnot české lyriky dvacátých let. Odhalování a zpřítomnění ve slovech bude posléze tím nejzákladnějším principem veškeré další Reynkovy tvorby.

Reynkova básnická a výtvarná tvorba tvoří nerozlučitelný amalgám; dílo jako by se pohybovalo „v dlouhé vlně od literatury k výtvarnému umění“ /Jiří Šerých/ a zpět, jehož důležitým významotvorným faktem se stala barevnost. Od zářivých barev však umělec stále více směřoval k jakési zastřenosti, mlhavosti a snovosti; čím trvaleji bude básník vnímat a prožívat jednu jedinou lokalitu či věc, tím hlubším tajemstvím bude obklopena. To lze chápat jako jeden ze základních klíčů k pochopení celé jeho tvorby.

V druhé polovině let třicátých se Reynek začíná věnovat převážně grafice. Lepty a suché jehly se staly jeho základním výtvarným žánrem, jímž také vstoupil do povědomí české veřejnosti.

Třetím nikoli nepodstatným rozměrem Reynkovy umělecké činnosti byla jeho nesmírně rozsáhlá a všestranná tvorba překladatelská. Díky objevitelské a vydavatelské vášni Josefa Floriana začal s překlady z francouzštiny a němčiny velice záhy, prakticky současně s psaním vlastních veršů. Překlady z francouzské literatury také podstatně ovlivnily Reynkův osobní život. Právě kvůli poezii se seznámil s básnířkou francouzského původu Suzanne Renaudovou, která se v roce 1926 stala jeho ženou a učinila tak z Francie básníkův druhý domov.

Po desetileté přestávce vstupujeme sbírkou Setba samot /1936, což je i rok, kdy byl básník ve Francii naposledy/ do druhé poloviny Reynkovi literární tvorby. Mizí zde především zvýrazněná expresivita, barevnost imaginativní složky i četnost biblických motivů. Vše začíná směřovat k oproštěnosti a niternosti, jež netouží po ohlasu světa, ale pouze po jediném; po místě, s nímž by se mohl básník cele identifikovat a kde by v samotě našel prostor pro růst a rozvoj vnitřního života.

Metafyzičnost a spiritualita Reynkova pohledu na skutečnost nehledala oporu ve filozoficko-teologických systémech, ale vyrůstala z niterné kontemplace, jejímž základním předpokladem byla samota. A Reynkova samota nebyla jen jistým druhem odříkavé askeze a plodem bytostné plachosti, která básníkovi nedovolovala, aby se stal členem různých literárních skupin. On svou samotu chápal jako hlavní předpoklad opravdového umění, které má vyrůstat z potřeby moudrého člověka, a nikoli z touhy být chválen a čten.

V básnických sbírkách Podzimní motýli /1946/ a Sníh na zápraží /1969/ se už může zdát, že udeřila poslední hodina Reynkova života i tvorby; tak jako podzimní motýli, užívající si ještě posledních paprsků letního slunce. Svět jeho poezie je zklidněn. Tato nabízející se dovršenost je však zcela narušena dvěma závěrečnými Reynkovými básnickými sbírkami Mráz v okně /1969/ a Odlet vlaštovek /1989/, v nichž výrazně stouplo napětí a dramatičnost.

Reynkova básnická tvorba zaujímá v české křesťansky orientované literatuře zcela zvláštní postavení. U básníka není jiného východiska než stanout v pokoře před tajemstvím, jež nelze odhalit; tak hluboce jsme determinováni dědičnou vinou a jejím prokletím. V hlubinách těchto otázek – nikoliv v tom, co může být odpovědí – má tak Reynek blízko k existenciálním polohám poezie Richarda Weinera a Vladimíra Holana, s nimiž stojí ve dveřích mezi vyhnanstvím a rájem.

 

 

 

PRAMENY:

-         Med, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu – Studie o české literatuře, Nakladatelství Zvon, Praha 1995

-         Halasová, Dagmar: Bohuslav Reynek, Nakladatelství Petrov, Brno 1992